ŘECKÉ UPRCHLICKÉ DÍTĚV PRÁVĚ VYSÍDLENÉM POHRANIČÍ

Ilias Michopulos

Osmadvacet tisíc dětí uprchlo během občanské války v Řeckudo Albánie, Bulharska a Jugoslávie, aby se vyhnuly bombardo-vání. Na podzim 1949 pak museli ustoupit všichni, i dospělí.Z těch 28 000 dětí, které přešly hranice, zůstala čtvrtina sirotky.Já jsem měl to štěstí, že se mi rodiče vrátili.

Do Československa jsem přijel v konvoji 3800 dětí. Nejdřívejsme byli asi měsíc v Albánii, odtud nás převáželi asi deset dní doJugoslávie a odtud vlakem do Mikulova. Z Československa pronás vypravili zvláštní vlak, který přijel do Bítole poblíž řeckýchhranic. Vlak přijel v noci a my jsme o něm nevěděli. Když přijel,chrlil z komína jiskry a někdo zakřičel:» Drak!« My děti jsme serozprchly po celém městě. Sbírali nás a počítali dvě hodiny, nežjsme mohli odjet. Zní to jako z pohádky, ale nikdo z nás necho-dil do školy, protože byla válka. Já jsem měl deset roků a lavici vetřídě jsem neviděl, byl jsem totálně negramotný.

Měl jsem dvě sestry, jedna měla sedm a druhá čtyři. Kdyžjsme se loučili, říkala mi maminka:» Iljo, ty už nejsi malý, jsi velkýchlap. Musíš se o ně postarat.<< Tak jsem to tak bral, že jsem chlapa musím se o ně a o sebe postarat.

Když jsme přijeli do Mikulova, nezajímala mne politikaa zdejší zřízení. Ale čeští občané mne dojali, jak nás přijaliz každého hlediska. Každý jsme na sobě měli tak kilo vší. Co bytaké ne, co mi maminka oblékla, když jsme odcházeli, to ze mnesundaly sestřičky v Mikulově. Viděl jsem oddíly střihačů, holičů,sester, doktorů, kuchařů, vychovatelů, soférů. Mysleli jsme si, žese nám to zdá, a říkali jsme si, kde jsme to proboha žili.

Z Mikulova nás odstěhovali do Ústí nad Labem. To bylsběrný a pracovní tábor ještě z války s tříposchodovými paland-ami, ale jinak to nešlo. Bylo nás kolem tisíce, celá souprava vlaku.Tam jsme museli čekat na další přerozdělování. Největší potíž

193